V současné době, kdy svět čelí dlouho nepoznané hrozbě globální pandemie, kterou v takovém rozsahu zažíval naposledy před sto lety, provedly mnohé státy, pro minimalizaci šíření viru a snížení počtu zemřelých, obrovské zásahy do svých ekonomik, v podobě uzavření výroby, služeb a dalších restrikcí. Tato opatření se dotýkají každého z nás, a tak je v současnosti národní hospodářství důležitějším tématem, než tomu bylo dříve. Při současných výdajích, které vlády podstupují, je každý příjem do státního rozpočtu velmi vítaný.
Zahraniční investice tak hrají důležitější roli v rámci hospodaření státu než dřív. Zahraniční investory lze obecně rozdělit na dvě hlavní skupiny. Jedni jsou přirození investoři z pohledu geografického, historického či diplomatického, u nás například Německo, a ty druhé je nutné přilákat, například USA. Lákání investorů je složité a nákladné, stát jim musí poskytnout určité výhody, které v silné konkurenci jiných států právě tento stát zvýhodní natolik, aby daného investora zaujal. Česká republika takto dlouhodobě láká konkrétního investora, a to Čínu, přičemž jde velmi daleko nad rámec obvyklých pobídek a zvyklostí, jako jsou například úlevy na daních, a to až do bodu, kdy to ohrožuje samotné demokratické hodnoty naší země, spolupráci s našimi bezpečnostními partnery a zároveň zvyšuje pozornost a práci našich tajných služeb. Ač se to zdá jako nepřiměřené, je třeba si připomenout, že Čína je stále silně nedemokratický autoritářský stát se systémem jedné strany, a to komunistické, která je zástupcem nejnásilnějšího systému vládnutí v historii. Tato strana k nám bez skrupulí vyváží svůj politický vliv a nedemokratický pohled na svět.
V zodpovězení otázky, jak se našemu státu, v zastoupení vrcholných představitelů, toto lákání daří, jsme vydaly v rámci našeho institutu IRCC report s názvem Ekonomická spolupráce české republiky a Čínské lidové republiky. Další základní otázkou, kterou jsme si položili, bylo, jak ovlivňuje výši čínských investic diskuze na téma lidských práv, či demokratických hodnot společnosti, oboje v Číně velmi zanedbávaných. Tuto otázku jsme si položili zejména z důvodu, že mnoho našich vrcholných představitelů, a mnoho jiných, argumentují při nastolení téma lidských práv v Číně, že se nemůžeme vměšovat do jejích vnitřních záležitostí, protože by to ovlivnilo právě výši jejích investic v České republice, které potřebujeme. Investice potřebujeme, to ano, ale za jakou cenu. Pokud nám nepřináší přidanou hodnotu, a naopak přinášejí ohrožení bezpečnosti a pohrdání našich přirozených partnerů, spolu s devalvací našich demokratických hodnot, pak je lepší tyto investice odmítnout.
Nejdříve se podíváme na čínské investice ve světě, jako celku. Dle statistik čínské investice v rámci celého světa již čtvrtý rok v řadě klesají a vzhledem k současným geopolitickým trendům, jako je například obchodní válka se Spojenými státy americkými, či propad domácí ekonomiky, budou investice v rámci cizích států spíše omezovány či úzce směrovány do strategických odvětví v konkrétních místech. Není tak tedy pravděpodobné, že se v následujících letech čínské přímé zahraniční investice zvýší. V rámci Evropy čínské investice také v souladu světového trendu klesají, a to od roku 2016 a svým objemem se dostávají na nejnižší úrovně roku 2013, zároveň Čína stále investuje v zemích, které s ní oficiálně diskutují v otázce lidských práv než v zemích, které schvalují její politiku.
V tomto směru, již Česká republika v posledním roce učinila pokrok, a i zde se objevily náznaky vzdoru vůči oficiální podřízenosti, která panuje na nejvyšší vládní úrovni. Tato servilita nadále vůči Číně pokračuje, a to i přesto, že samotný objem čínských investic je stále výrazně nízký a nepřináší přidanou hodnotu české ekonomice. Tyto náznaky, jako je vypovězení sesterské smlouvy mezi městy Prahou a Pekingem, přijetí usnesení o podpoře praktikujících Falun Gongu Senátem, či plánovaná cesta předsedy Senátu jako druhého nejvyššího představitele ČR na Tchaj-wan, se objevili v roce 2019. Čína se na druhou stranu stále více snaží prosazovat svůj vliv v rámci politiky, diplomacie i akademické sféry.
Čína je vzhledem k FDI (zahraniční přímé investice) do České republiky za rok 2018 až na 20. místě, a pokud jsou data očištěna od splátky půjčky ze strany CITIC vůči bance J&T v roce 2018, která není investicí, ale splátkou dluhu, pak je dokonce až na 28. místě, což v procentuálním vyjádření tvoří pouze 0,42 % z celkového FDI v České republice, respektive po očištění splátky dluhu pouze 0,11 % za rok 2018. Export českého zboží do Číny zůstává na velmi nízké úrovni, byť dochází každoročně k jeho růstu. Nominálně tvoří export do Číny za rok 2019 hodnotu 56,617 mld. CZK, což znamená v celkovém obejmu exportu ve výši 3 687,8 mld. CZK pouze 1,53 %. V rámci dovozu se jedná o nominální výši 615,745 mld. CZK, což v celkovém importu zboží ve výši 3 545,9 mld. CZK do České republiky tvoří 17,36 %. Je zde tedy patrný výrazný nepoměr obchodní bilance.
Zde lze podotknout, že v rámci obecné povahy čínského národa, je ukotveno, že se silným partnerem jednají jako rovný s rovným a se slabým partnerem jednají s výrazným despektem. To by mohlo charakterizovat i čínské investice u náš, či v Řecku, Itálii, Maďarsku nebo Španělsku, kde jako u nás vycházejí vstříc čínskému pojetí domácí i světové politiky a pomíjejí své vlastní demokratické hodnoty. V tomto případě se tyto státy projevují jako slabý partner, nedostatečně silný, aby s ním Čína jednala jako rovný s rovným, a proto nemá ani zájem zde rozvíjet své aktivity nad rámec svých vlastních úzce specifikovaných strategických geopolitických zájmů. Oproti tomu, v zemích jako je Velká Británie, Švýcarsko, Austrálie či Spojené státy americké, kde s Čínou oficiálně diskutují na téma lidských práv a občanských svobod, a dokonce přijímají legislativní opatření, proti nedobrovolným odběrům orgánů, pronásledování náboženských či etnických menšin, či možnosti sankcí na čínské představitele, s nimi Čína jedná jako rovný s rovným, a považuje je za silné partnery, tam její investice směřují ve velké výši.
I přes tato zjištění, která jsme publikovaly již v první verzi našeho reportu, který byl veřejně prezentován na půdě Senátu v roce 2018, se naše země svého podřízeného přístupu nevzdala. Naopak dále pokračuje v této politice, a to na úkor asijských zemí, které naší ekonomice přinášejí mnohem vyšší investice a také přidanou hodnotu. Zde jsou konkrétní příklady. Čína v České republice investovala dle dat České národní banky v období let 2014–2018 celkem 53,5 mld. CZK (po očištění splátky půjčky v roce 2018 ve výši 11,5 mld. CZK jsou reálné investice pouze ve výši 42 mld. CZK; před rokem 2014 u nás Čína prakticky neinvestovala), což ji řadí na 22. příčku států, kteří u nás v tomto období investovali, což tvoří 0,34 % celkového objemu, respektive 0,27 % pokud data očistíme o splátku půjčky. Tyto investice ale ve velké míře nepřinesly přidanou hodnotu v podobě vyšších daní, tvorbě pracovních míst, či získání vyššího know-how. Tuto přidanou hodnotu tvoří pouze objem 5,3 mld. CZ, které přinesly 1.815 zaměstnanců, tedy jen 11 % čínských investic přineslo tuto hodnotu. Jinak se jedná jen o nákupy mezi soukromníky a našemu státu to přináší jen nového nájemníka, který má navíc hroznou pověst.
V České republice investují ovšem i jiné asijské státy, které mají nejen vyšší investice, ale zároveň přinášejí skutečnou přidanou hodnotu české ekonomice. Největší z nich je Korejská republika, která v naší zemi investovala ve stejném období 2014-2018 celkově 321 mld. CZK, tedy 6x, respektive 8x více než Čína, a přitom tyto investice zaměstnávají přes 12tis. Struktura korejských investic je převážně do nové výroby a do inovací, tedy tvorby pracovních míst, byť i zde minorita směřuje do nákupu nemovitostí. Dalším výrazným asijským investorem je v České republice Japonsko, které u nás investovalo ve stejném období 191 mld. CZK a zaměstnává tu přes 50tis. zaměstnanců. Zde jsou investice prakticky výhradně směřovány do výroby s přidanou hodnotou, na výzkum a vývoj. Posledním asijským investorem je Tchaj-wan, který byť jde o malou zemi, v České republice investoval ve stejném období pouze 14,1 mld. CZK, tedy 4x, respektive 3x méně než Čína, ovšem investice zde tvoří více jak 24tis. pracovních míst, tedy 13x více než Čína, přidaná hodnota je tedy i zde mnohem vyšší než v případě čínských investic. Vzhledem k těmto datům, bych očekával více korejských, japonských či tchaj-wanských vlajek v ulicích, nebo alespoň oficiálních hradních událostí.
Přitom navíc čínské investice u nás z minulých let nepřináší velký užitek. Naopak, množí se případy nefunkčních podniků, do kterých investice směřovaly, zdání krádeže duševního vlastnictví, omezování strategických investic podniků v rámci dalšího rozvoje, vyvádění majetku ve formě nepřiměřených dividend, a až krachu daných společností. A to zde zahrnujeme pouze data do konce roku 2019, tedy bez vzniklé pandemické krize. Zároveň největší čínský investor u nás, společnost CEFC byla přinucena zkrachovat a byla zestátněna státním čínským fondem CITIC, který převzal aktiva i v České republice, tedy tato aktiva jsou ve vlastnictví Čínské komunistické strany, respektive totalitního čínského státu. Předseda CEFC, poradce českého prezidenta Miloše Zemana, je stíhán pro hospodářskou kriminalitu a korupci, a přesto stále setrvává ve funkci poradce prezidenta.
Zároveň ve světě sílí tlak na omezování čínských investic z důvodu vážných obav o bezpečnost v souvislosti s celosvětově se zvyšujícím objemem čínské špionáže. V České republice tajná služba BIS a Národní kybernetický úřad vydávají varování ohledně špionáže a kyberútoků na českém území ze strany Číny. V Itálii a Velké Británii došlo k zamezení účasti společnosti Huawei, která je vlajkovou lodí čínských investic na budování sítí páté generace. Americké tajné služby dlouhodobě varují před čínskými dezinformacemi a pronikání vlivu komunistické strany do akademické obce. O krádežích duševního vlastnictví se píše více než dost.
Nakonec je jasně patrné, že i poslední ambiciózní čínský investiční projekt Pás a stezka nepřináší slibovaný užitek, spíše nevýhodné půjčky a zadlužení. Iniciativa 16+1 také nepřináší slíbený prospěch, je nefunkční, a navíc působí jako destabilizují prvek v rámci Evropské unie, za což jsou dané státy kritizovány, včetně naší země. V konkrétních číslech do zemí střední a východní Evropy, tedy uskupení 16+1, které vzniklo v roce 2012 pro strategickou spolupráci s Čínou, směřovalo v roce 2018 jen 1,5 % čínských investic v rámci Evropy, a 2,6 % v roce 2019. I v roce nejvyšších investic, tedy roce 2016, směřovalo do této oblasti pouze 3,5 % čínských investic. Z těchto dat jednoznačně vyplývá, že tento region není pro Čínu nijak zajímavý, a to i přesto, že je zde mnoho států, které ji významně nadbíhají.
Čínské investice jsou tedy jen iluzí, pomyslnou fatou morgánou, za kterou se ale přesto mnozí naši vrcholní představitelé stále honí a nedbají přitom na racionalitu, a naše západní hodnoty. Naposledy náš ministr vnitra, který prohlásil v reakci cesty předsedy Senátu na Tchaj-wan, že „tato cesta bude mít následky, se kterými se budeme muset vyrovnat“. Následky jaké? Méně investic? To již snad ani nejde. Ne, naopak. Může to přinést pozitivní změnu, že již nejsme ten slabý partner, kterým může Čína opovrhovat, ale že se stavíme do role silného partnera, se kterým musí Čína jednat jako rovný s rovným. A to nakonec může přinést i vyšší investice.