Slovo bibliofilie pochází z řeckého biblos neboli kniha a filia neboli láska, v českém jazyce je to tedy překládáno jako láska ke knihám, či knihomilství. Mnozí toto slovo používají již jen v případě vzácných tisků, popřípadě pokud je někdo skutečně umanutý čtenář, tak mu přezdívají bibliofil. Nicméně, já to vnímám dle řeckého originálu čili láska ke knihám, kterou vskutku mám. Jak níže píše Cicero, či Seneca, skutečně mi připadá, že domov bez knih je ochuzen nejen vzdělaností z nich plynoucích, ale i o fantazii, kterou přinášejí. Myslím si, že fantazie je jedním ze základních faktorů, které chybí dnešním dětem, a to právě proto, že nemají knihy, ze kterých by fantazii čerpali. Jak píše Cicero: “Dům, v němž není kniha, podobá se tělu bez duše.”.
Dnes dostávají děti vše již hotové, televizní pořady, plné filmotéky, propracované hry – to vše ale vyrobil někdo jiný a dítě pouze přejímá již zobrazenou fantazii, bez toho, aniž by si vytvořil svoji. Tato chybějící fantazie, nad kterou většina dospělých jen mávne rukou, se ale rovná mnoha neduhům dnešní společnosti – nedostatečné kreativitě, přejímání a šíření fake news, chybějící mužnosti u mužů a sličnosti u žen, upadající charakter a vznešenost ducha, přebujelou byrokracii, a mnoho dalších. Bez fantazie, s tím, že děti dostávají vše již hotové, ztrácejí chuť vytvářet vlastní svět a přejímají již hotový svět i v dospělosti.
Dalším faktorem, proč cítím lásku ke knihám je samozřejmě vzdělanost. Položte si otázku, kdy jste naposledy četli se zájmem odbornou publikaci jen proto, že se chcete dozvědět něco nového. Namítnete, že od toho tu máme strýčka googla a tetu wiki, ti jsou mí rádci na telefonu, kdykoliv potřebuji, ale to je pouze pasivní způsob vyhledávání informací, které nutně potřebuji v tomto okamžiku. A to má dva problémy – jeden je ten, že tyto informace často zapomenete, protože si je přeci můžete vždy znovu vytáhnout, stejně jako u navigace, když jedete podle mapy, cestu si pro příští použití zapamatujete, protože hledání cesty musíte věnovat pozornost. Druhým problémem je pak ten, že hledáte informace jen v okamžiku, kdy je potřebujete, tedy ne proto, abyste se více vzdělali, ale abyste řešily problém. Jak ale píše Seneca: „Kniha je základem poznání, učitelem věků, vládcem království ducha.“. Je to pravda, kniha jako taková Vás jen samotným přečtením nutí uvědomit si hlubší významy, konfrontovat své vědomosti a znalosti získané z textu s jinými problémy, ale funguje i bez elektřiny…
Na druhou stranu, jen samotné získávání knih a ukládání jich v knihovně, bez toho, aby se četli také není správné, to je lepší zajít občas do knihovny. Tomu se ve svém díle O klidu duše Seneca věnuje a nemilosrdně kritizuje právě ty Římany, kteří se knihami jen obklopovali ve znamení společenského statusu a knihy samotné nečetli, ba dokonce neznali ani samotná písmena. Ve své knize takové sběratele připodobňuje oslům naslouchajícím zvuky lyry. Osobně knihy kupuji a sbírám rád, buduji knihovnu nejen pro moje vlastní obohacení, ale i jako prostor k fantazii a vzdělanosti svých dětí. Přiznám se dobrovolně, že knih kupuji více, než kolik jich stačím přečíst, takže mám neustálý deficit, ale pracuji na tom. Budu se snažit v tomto duchu psát sem tam nějaký příspěvek na místní blog.